Radost ze sněhu

Sníh. Tak obyčejné slovo a tolik radosti působí - hlavně mezi těmi nejmladšími. Abychom si ho užili dostatečně, vyrážíme na kopec už po svačině. Tedy vlastně ne hned ven, nejprve do šatny. Mikiny, oteplováky, teplé botky, šálu, bundu, čepici, rukavice… ale ty punčocháčky sis nemusel svlékat, je tam zima; já nemám čepici, čí je tahle?, to není moje; mně se ztratila ponožka, a tlačí mě bota, podívej, máš dvě ponožky na jedné noze!; vždyť už jsem ti ty boty jednou nazouvala a zavazovala! ale já se chtěl podívat na sníh i z druhého okna; mě to škrtí, nechci to; já jsem si sama navlékla rukavičky, já už to umím! a nebudeš si oblékat i kalhoty, boty a bundu?;... Ufff… Během perných pětadvaceti minut se nám nakonec přece jen podařilo zabezpečit všechna Medvíďátka proti zimě a vyrážíme. Máme čtvery boby a jednu klouzací lopatku. Děti, co myslíte, máme dost pro všechny? Ne!!! A co s tím uděláme? Budeme se střídat! Princip střídání nemá člověk vrozený, je třeba ho pochopit a naučit se na chvíli odsunout vlastní uspokojení ve prospěch někoho jiného (děti, které to zvládnou, jsou v dospělosti spokojenější, to je vyzkoumáno). My jsme na začátku cesty, mnohé z dětí ještě potřebují pomoc, některé stále vyžadují jedny boby pro sebe. I přesto začínáme jezdit. A že to fičí!!!... Paní učitelko, mě spadla rukavička. Paní učitelko, vyklepejte mi sníh z rukavic, mě to studí. Já jsem ztratil rukavičky, támhle na kopci. Já mám mokré rukavice a je mi zima na ruce. Mě padaj rukavice. To není rukavice, to je ledová koule. Mě už zase spadla rukavička… V některých chvílích musely děti stát frontu, než bylo možné pomoci jejich rukavičkám tam, kde jich bylo nejvíce třeba. I to je nácvik odložení vlastního uspokojení… A pomoc při střídání – k té se přes všechny ty neposedné rukavičky paní učitelka téměř nedostala. Naštěstí máme věkově smíšenou třídu a někteří předškoláci její roli ochotně převzali. Na oběd jsme šli všichni rozehřátí, s červenými tvářemi a spokojení.

letadylko.rajce.idnes.cz/Radost_ze_snehu/